Alexandra Součková, pražská rodačka narozená v roce 1935, se do československé historie zapsala jako jedna z odvážných žen, které se v 50. letech postavily proti komunistickému útlaku. Za svou roli spojky, která pomáhala předávat informace o situaci v Československu francouzské ambasádě, strávila čtyři roky v nelidských podmínkách komunistického vězení.
Její příběh se začal psát během druhé světové války, kdy vyrůstala v Praze-Holešovičkách, nedaleko místa, kde se odbojoví parašutisté pokusili zlikvidovat říšského protektora Heydricha. Alexandra si vzpomíná na domovní prohlídky gestapem i na tragické události kolem svého strýce, který byl popraven.
Po válce krátce bydlel v jejich domě sovětský maršál Ivan Koněv, což symbolizovalo pomíjivou euforii z osvobození, než komunisté v roce 1948 převzali moc. V roce 1952 se Součková seznámila s budoucím spisovatelem Josefem Škvoreckým, což dle některých svědectví odráží určité kouzlo její osobnosti v dobovém kontextu mladistvé romantiky.
Osudnou se pro Součkovou stala spolupráce její matky s francouzskou ambasádou. Rodinná přítelkyně, právnička, která se zdála být důvěryhodná, informovala úřady o aktivitách Součkové a její matky. Za tuto zradu údajně obdržela finanční odměnu, zatímco Alexandra a její matka Marie byly uvězněny.
Dnes se Alexandry příběh může zdát jako další záblesk temného období československé historie, kdy občanská odvaha byla tvrdě potlačována režimem. Svým odhodláním čelit nebezpečí nejenže přispěla k informování zahraničí, ale také zanechala příklad odvahy pro budoucí generace. Historik Jiří Klůc společně s Alexandrou pokračuje v uchovávání paměti této bojovnice prostřednictvím rozhovorů a vzpomínek. Její příběh připomíná, že i v nejtemnějších časech mohou povstat jednotlivci, kteří se postaví útlaku, ne-li pro sebe, pak pro ty, kteří přijdou po nich.
