Norský muž, zadržený v České republice na základě evropského zatykače, neúspěšně usiloval o zamezení jeho vydání do Maďarska, kde je stíhán za údajné sexuální i drogové delikty na dětech. Argumentoval, že jako homosexuál čelí v Maďarsku riziku diskriminace a špatného zacházení. Tuto argumentaci však české soudy včetně Ústavního soudu zamítly.
Policie muže zatkla na západě Čech a následně byl umístěn do vazby. Plzeňský krajský soud neshledal žádné důvody, které by bránily jeho předání Maďarsku, navzdory mužovým námitkám o drsném zacházení ze strany maďarských úřadů. Soud sice přiznal jeho obavy pramenící z jeho identity, avšak označil je za subjektivní a nepodložené. Zdravotní zprávy, které muž předložil, uvádějí jeho psychické potíže, ovšem soud uzavřel, že tyto problémy nebrání jeho předání.
Vrchní soud v Praze se k záležitosti rovněž vyjádřil s podobným závěrem. Připustil, že homosexuální komunita může v Maďarsku čelit zhoršeným podmínkám, avšak zdůraznil, že mužovo stíhání je výsledkem obvinění z trestné činnosti proti dětem, nikoliv jeho sexuální orientace. Stresující podmínky pobytu v maďarské věznici vysvětlil soud jazykovou bariérou a psychickými problémy.
Soud také konstatoval, že vězeňská omezení, jako snížený kontakt s okolním světem a odevzdání osobních věcí, nepřekračují standardy evropských věznic. Mužovo vnímání těchto podmínek jako neúměrných je podle názoru soudu běžnou reakcí na situaci, které čelí každý vězeň.
I přes veškeré snahy norského občana, jeho stížnosti směřující proti vydání Maďarsku neuspěly. Soudy zkrátka považují jeho vydání za oprávněné vzhledem ke specifikům případu a obvinění, která se váží na údajné závažné zločiny.
