Zadržení venezuelského lídra Nicoláse Madura, které proběhlo bleskově pod taktovkou Spojených států, přináší více otázek než odpovědí. Laura Hoodová, editorka britského časopisu The Conversation, zpochybňuje dlouhodobou úspěšnost této vojenské akce. Upozorňuje, že ačkoli vojenská akce může sesadit diktátora, nemůže sama o sobě nastolit stabilní a fungující politický systém.
Hoodová poukazuje na rostoucí závislost Spojených států na vojenské síle jako hlavním prostředku zahraniční politiky. Tato strategie, kterou označuje jako „kinetickou diplomacii“, se stává běžným nástrojem americké politiky zejména po skončení studené války. Místo očekávaného rozšíření diplomatických a ekonomických nástrojů, se Washington stále více uchyluje k vojenskému tlaku, což může posílit krátkodobou poslušnost, ale v dlouhodobém horizontu podkopává legitimitu.
Dle Hoodové tato strategie nedokáže vytvořit politickou autoritu ani stabilitu. Naopak, může prohloubit odpor a zaměřit domácí politické selhání na otázky národní hrdosti. Když lidé začnou vnímat zahraniční zásahy jako ponižující, chyby svrženého vedení mohou upadnout v zapomnění.
Spojené státy podle Hoodové riskují osud, kdy z osvoboditelů mohou být vnímány jako okupanti. Tento problém symbolizuje slib USA spravovat Venezuelu do vytvoření demokratického systému. Takový přístup nahrazuje legitimní vnitřní vývoj vnější mocí, což je podle editorky chybný krok.
Investice do vojenské síly značně převyšují prostředky věnované diplomacii. Letos na každý dolar určený na diplomatické aktivity ministerstva zahraničí, připadá 28 dolarů, které dostává ministerstvo obrany. To zajišťuje, že síla se stává prvním, nikoli posledním, prostředkem řešení.
Hoodová varuje, že tato unáhlená víra ve vojenskou sílu místo širšího, vyváženého přístupu, může zhoršovat situaci místo jejího řešení. Tento přístup tak spočívá spíše na dostupných možnostech, než na jeho efektivitě, uzavírá britská editorka.
